Reference která potěší. Spokojený zákazník napsal ...


Ilustrační obrázek

Celej život jsem prožil v bytech. Je to pohoda nic nevlastnit, prostě někde jste a platíte nájem. A když vás to tam začne… Pardon, když vás to tam přestane bavit, prostě zavoláte domácímu, ať si to přejde převzít, zaplatíte napáchaný škody jako je zatlučenej hřebík do tý křivý zdi v předsíni, dáte mu přednášku na téma „karma je zdarma“ a s lehkostí vypadnete.

Do jiný ulice, do jiný čtvrti, do jinýho města… A takhle fajnově prožijete celý první manželství až do rozvodu. Po něm se stěhujete zase, ale tak nějak nalehko. Všechno zůstane v minulým životě. Tak ono co taky s tím, když je to plný vzpomínek. Takže si zbalíte pár krabic pokladů, jako jsou nábojnice z vojny, trenky ze spartakiády a maturitní vysvědčení a táhnete pryč.


Pak si najdete princeznu, která s vámi sdílí myšlenku minimálního vlastnictví krámů, nastěhujete si jí k sobě do bytu a začnete spolu budovat novej život. Ten kvartýr ze starý fabričky jí za chvíli přestane vyhovovat, protože v noci, když vy jako každej normální běloch chrníte, abyste mohli ráno zase vydělávat kačky, tak ona bloumá očima po tom nádherným klenutým stropě z neomítnutých cihel a vymejšlí kraviny. Jen mezi řečí, abych tu nebyl za vola – když v noci spíte po tom, co jste si několikanásobně splnili takový ty věci, ale vždyť víte co myslím. A vůbec, to je soukromá věc!

No a jak takhle ta chytruna přemejšlí a špekuluje, tak vyšpekuluje kravinu, který se chytí a vy, jako správnej ochotnej blb zamilovanej řeknete jen tu idiotní krátkou větu: „Tak jo!

A těmito dvěma slovy začalo peklo.

Začalo to nevinně, jako ostatně každá cesta do pekla. Má drahá si vymyslela, že budeme mít dům. Po pravdě, kolikrát jsem o tom přemejšlel. Takovej ten pěknej, historickej, krb, pěknej starej fortelnej nábytek, lehce koloniální styl, ty těžký tépichy, obrazy, fotky, dřevěný podlahy… „Co třeba sehnat pěknou faru?!?“ vyhrkl jsem možná trochu s nadšením, ale dostal jsem místo odpovědi výraz, jako při předčasné ejakulaci. „Zbláznil ses? A kdo to jako bude renovovat? A uklízet? Nějakou barabiznu, kde straší, dělo se tam bůh ví co a ještě to má očůraný všechny rohy od čoklů za posledních 300 let? Nikdy! Další smradlavou díru, jako je tahle mastná fabrika už s tebou neabsolvuju! Na to si najdi nějakýho kamaráda!“


Tvl, nevěděl jsem, že umí dávat věty dohromady tak rychle a tak nahlas. „Ale má to styl, genius loc…“ snažil jsem se oponovat. „Ne jsem řekla!“ Postavíme si novej, podle trendů v ekologii, nízkoenergetickej, bez zátěže na tenhle zničenej svět! Nebudu přeci topit pánu Bohu do oken!“ Sakra, s tou farou jsem jí asi vytočil, ale nechal jsem to plavat. No to jsem si jen myslel. Ani ne za měsíc mi předložila 6 lokalit, které si našla na internetu, kde je podle její kámošky dobrej vzduch a správný proudy nějakýho vlnění a kde se nám bude dařit, když dáme na sever do okna křišťál, rohožka bude z recyklovaných řas a proti dveřím si koupíme takovou tu kejvací kočku. Pak se nám prej ta investice vyplatí a vrátí ve šťastném životě.


Hele, jako nikoho nepodezírám, ale asi se mi tenkrát něco přimíchalo do jídla, nebo do pití a já to všechno odkejval. Nastalo nejstrašnější období mého života, kdy jsme začali telefonovat, domlouvat, raizovat a očumovat. Tady to bylo blbý, tady to nesplňovalo ty věci kolem toho energie, nebo co to mělo bejt, tady byl nesympatickej soused, tady se na ní blbě tvářila prodavačka v sámošce. Až jednou. Pozemek na okraji Prahy, bejvalý zahradnictví, krásnej výhled dolu do údolí k řece, ticho, čistej vzduch a pán tam prý od smrti manželky nevstoupil. A že jsme mu sympatický po hlase a že tři mega není moc, že určitě uvidíme to kouzlo až přijedeme.

Zarostlé skleníky

Asi jsem byl pořád na těch drogách, co se mi omylem dostávali do jídla, nebo pití, nebo jsem musel bejt úplně vymletej, když jsem se neobrátil hned u branky do tý… Džungle! No nevím, jak to jinak popsat, ale stařeček drmolí dál. Že je sám, děti dávno opustili dům, ten prodal, koupil si byt a zbytek peněz rozdělil. A že se mu zdá, že mladý pán má v očích nějaký vyděšený výraz, ale že uvidíme, jak je to krásné místo, jen co se dostaneme dovnitř.

Leda prd, po hodině lomcování se zarezlou brankou jsem to zpocenej jak po iron manovi vzdal a vznikla první, no jak to říct – neshoda v partnerském soužití? Po minutové hádce jsem je poslal oba do p, pardon do háje a nakvašeně odejel.

Za dvě hodiny dorazila dámička a bez známky omluvy, mne jen políbila a poděkovala za krásný pozemek, položila na stůl podepsanou smlouvu a odešla do svého pokoje.


Chlap se nikdy nevzdává, takže jsem se oprostil od veškerého vzteku a vyrazil na pozemek. Už se šeřilo, takže ani když jsem vylezl na vrata, abych se porozhlédl po té „nádheře“, co moje chytřejší já zrovna koupilo, viděl jsem jen osiky, lístky a akáty… A nebyly bílé, jak se zpívá v té odrhovačce, byly pichlavé a husté, takže jsem neměl ani komu žalovat. Jak tak lezu z tý branky dolu, jde kolem nějakej postarší seladon s jezevčíkem a kouříce fajfku cedí mezi zuby: „Dobrý večer mladíku, kampak se to sápete?“ Nadechnu se, abych se ulevil, ale nejdřív se mu zpříma podívám do očí… Krve by se ve mně nedořezal! Ten dědek vypadal jak Sean Connery ve třetím díle série o Indiana Jonesovi! Úplně jsem se orosil a přistihl jsem se, jak se rozhlížím odkud se vynoří ještě Harrison Ford a zeptá se, co tu řešíme! To je den jak korálek!


Tak zase vydechnu, snažím se o úsměv a vysypu ze sebe všechno to příkoří osudu, světa, mojí ženy a dědka a… „To jste ale udělal velmi dobře mladý muži, že jste ten pozemek od starýho Horáčka koupil. Víte, je to nejlepší pozemek v této lokalitě!“ „A má nejlepší půdu, však se podívejte, jak tu všechno krásně bují!“ říká s nadšením ten Indiho táta a roztahuje rukama. „No právě a co s tím jako teď mám dělat?“ odpovídám nakvašeně. „No vrátit to do života, do toho věčného koloběhu rozkvětu a zmaru, je třeba to vyčistit od těch náletů a začít hospodařit znovu!“ říká a potáhne významně z fajfky. „Víte, to zahradnictví mělo skvělou tradici a dá se říci, že fungovalo u za komančů. Sice tak nějak pokoutně, ale fungovalo. Myslím si, že je na čase jej vzkřísit!“ „Tak se držte, kdybyste něco potřeboval, já bydlím hned vedle. Tak se stavte na kafe!“ říká už zády, míříce ke svému domku.


Sedím v autě a v hlavě mám totální bordel. Zahradnictví… Jakože se budu někde plahočit okolo ředkviček? No to se asi dědek zbláznil! S jedinou nadějí, že ráno moudřejší večera bez slova uléhám do postele a v tu chvíli usínám. Byl to šílenej den, tak snad ráno bude líp.

Bylo. Probudil jsem se po devíti hodinách spánku, kdy si ani nepamatuju, že bych se v noci nějak překulil, vzbudil, šel močit, nebo cokoliv. Wow! Úplně jsem cítil, jak mi v oběhu pulsuje nová krev, příjdu do kuchyně, kde doslova září moje milovaná žena. Milovaná? Fakt jsem to řekl? Co se to zase děje?!? Než stačím vyfabulovat nějaký záporácký scénář, dostanu hrnek voňavýho kafe a pusu. „Jak ses vyspal miláčku?“ „Spal jsi jak zabitý!“ Moc nechybělo a byla jsi zabitá ty, myslím si v duchu, ale opět se ta myšlenka jakoby ztratí před domyšlením, tak ji neobnovuju a čekám, co ještě přijde. „Volal pan Horáček, že nám nechá u souseda – pana Konráda ještě nějaké staré dokumenty, že prý se určitě rádi seznámíme. Tak jsem si říkala, že bysme tam dnes zajeli a pustili se do práce, co říkáš?“ „Ale jo, zajedeme tam. Jdu do sprchy…“ odpovídám rezignovaně a odcházím.


Po návratu do kuchyně vidím mojí ženu v nějakých odrbaných džínách a mojí starý flanelový košili, kterou má v pase na uzel. „Jedeš na chmelovou brigádu, nebo co?“ ptám se a hledám kartáč na boty. „Ne, jedu pracovat!“ říká s úsměvem a zkoumavě hledí, co to jako hodlám dělat. „To jako pojedeš uklízet zahradu v tomhle vohozu?!?“ hledí na mne jak na největšího tupouna… Snažím se zachránit situaci, tak vyhrknu: „Ne zlato, ale musím ještě do banky kvůli převodu!“ „jsi zlatej“ odpovídá, „Ty jsi prostě tak praktickej, prostě dokonalej! Tak já na tebe počkám.“


Odcházím a mám v sobě takovej nějakej divnej pocit, koukám po tý naší ulici a vidím jen samý nepříjemný věci, auta, špína, smrad a do toho se mi jakoby vkládá jakýsi pocit odlehčení, který se po odchodu z banky ještě zvyšuje… Přicházím domu, shodím ze sebe ty hadry, skáču do mejch starejch levisek, beru originální námořnický triko a asi po třech letech si obouvám kecky. Přijíždíme k pozemku a co myslíte, proti nám ten Indianův táta! „Zdravím vás sousede, tak dneska s paní? Já jsem Konrád, rukulíbám mladá paní, včera jsem se seznámil s vaším panem manželem a dneska jak tak koukám, mám mnohem lepší den, když poznávám vás!“

Ty jo, dědek na to jde z vostra a podávám mu ruku. Connery, Konrád… no to je teda sranda. Sedíme na terase a pijeme hodně slušný kafe. Soused přináší dosti starodávný fascikl, ve kterém objevujeme, co jsme vlastně koupili. Hledím na to ale stále s despektem. Pan Konrád ale přináší okamžitě řešení, vyzývá nás k procházce na svoji zahradu, kterou obdivujeme již z terasy. „Víte, já jsem architekt. Celý život jsem maloval domy a okolí, ale nikdy jsem nebyl moc kutil, ruce jsem potřeboval k tomu, abych mohl kreslit.“ Začne vyprávět a provádí nás po krásně upraveném pozemku. „Na nic nebyl čas, ale před pěti lety jsem šel do penze a rozhodl se, že musím ten náš majetek dát taky trochu do pucu. A tak jsem oslovil firmu, která se stará o tyhle zanedbaný pozemky. Přijeli dva kluci, vypadali jak Pat a Patachon, znáte ty komiky? Jeden malej a hubenej a druhej takovej obr? A s nimi jsem začal budovat to, co dneska vidíte.“ Ani ho nenechávám doříct větu a vyhrknu: „Máte na ně kontakt?!?“ „Není třeba“ odpoví pan Konrád, „za půl hodiny dorazí pan Šnajdr na další konzultaci a můžete se seznámit.“


Vůbec nechápu, co se kolem mě děje, ale začíná se mi to líbit. Snad bych i přiznal, že mám pocit, jakoby ze mě odcházela veškerá negace a cítím příval nové energie, ale to bych mohl skončit s křišťálem na severní straně, nebo s mávající kočkou v předsíni. Rozhlížím se kolem a ta zahrada fakt vypadá skvěle. Procházíme se po ní a pan Konrád vypráví neuvěřitelný storky o kácení, prořezávání, o starých pařezech, zakládání trávníku, až mi jde hlava kolem. Přijíždí pan Šnajdr. Na Indiánovi! No to mi teda… Určitě metrákovej obr na obrovský motorce, cení na mne ty svoje bílý zuby a podává mi obrovskou tlapu. „David Šnajdr, dobrý den!“ představuje se. „Tak vy jste koupili prý nejkrásnější pozemek v celé čtvrti, co s ním máte v plánu?“ „Budeme tu bydlet“ odpovídá na to moje žena, aniž by mi dala nějaký prostor na trochu té mojí negace. A pan Šnajdr si sedá k nám a začíná z hlavy sypat nápady, co všechno může nabídnout a jak by to šlo udělat…


Sedím jak v Jiříkově vidění, „Nechcete se na to podívat?“ skočím mu drze do řeči. „Já to tam znám, omrkl jsem to už když jsme dělali u pana Konráda.“ Odpovídá pan Šnajdr. „A támhle dole, jak jsou ty túje, tak začínají skleníky. Až je odkryjeme, najdete poklad, tam svítí slunce skoro půl dne!“ plánuje dopředu. Totálně rezignuju, svět jede v jiný dimenzi, tomuhle fakt nemůžu čelit… „Kdy můžeme začít?“ ptám se. „S panem Konrádem jsme dohodnuti – je to tak?“ soused přikyvuje, „Takže to můžeme spojit a jak tu budeme a doděláme potřebné u pana Konráda, skočíme k sousedům a uděláme z toho rajskou zahradu!“ dodává se smíchem Šnajdr. „A co to bude stát?“ ptám se já. „Máte v pondělí čas? Tak se tu stavte a já přinesu kalkulaci.“ odpovídá Šnajdr, děkuje za kafe, sedá na ten pekelnej stroj a odjíždí.


V pondělí jsme dorazili se ženou k pozemku. Od pana Konráda byl shozen kus ztrouchnivělého plotu a nějakým kouzlem vysekána cesta kolem plotu a branky do ulice tak, aby se dalo projít. „Jak jste to udělal?“ říkám místo pozdravu. „Doufám, že vám to nevadí, to já jen abychom si mohli lépe vysvětlit náklady.“ A začíná popis všech činností, které navrhuje udělat s popisem, co bude následovat a s dovětkem, co bude výsledek… Ztratil jsem se již půlce myšlenkou, jestli se toho vůbec dožiju, protože ten objem práce, kterej navrhoval, mi připadal jak totální rekonstrukce Václavského náměstí a moje negativní já přemýšlelo, kolik pětiletek na to bude potřeba… „A celý bychom to pokud nebude pršet mohli zvládnout tak za měsíc.“ „Za měsíc?“ ptám se nevěřícně? „Jakože za měsíc se může začít plánovat stavba?“


Bylo to opravdu téměř na měsíc a fakt nekecal. Do týdne zplanýrovali vše, co na pozemku nemá být. Stromy, ty krásné a vzrostlé stromy nechali na našem rozhodnutí a veškeré úpravy konzultovali předem. Co se porazilo, zmizelo i s pařezama. A když se to všechno pročistilo, objevily se skleníky. Pozvali jsme i pana Horáčka, když pan Šnajdr s kolegou proklestili cestu. Plakal, plakal radostí. Přinesl album fotografií ze staré zahrady, jak on ji pamatoval ze svého dětství. A přinesl i fotografii s nejkrásnějším výhledem do údolí. K té nám ještě zbývalo dost práce, ale nakonec se objevila. Pravda, údolí, ani řeka nevypadají stejně, ale kouzlo je to veliké. Pan Šnajdr se svým týmem vyčistil celý pozemek od nežádoucích náletů. Zbavil nás všech pařezů, pomocí malého bagru zlikvidoval i pozůstatky betonových základů, které byly jakýmsi pozůstatkem čehosi. Veškeré stromy, které jsme chtěli ponechat, dostali dokonalou péči. Zapojil se i do plánování zahrady a abychom začali novou etapu života s milými sousedy, požádal jsem pana architekta Konráda, zda-li by nám nenavrhl dům. S podmínkou, že zrekonstruujeme i ty sto let staré skleníky naši prosbu přijal. Takže se pomalu začínáme těšit! A já se poprvé v životě usadím a budu něco vlastnit. Koupil jsem si první motyčku.


67 zobrazení